Naše čivava Daisy

Jsou okamžiky, kdy člověk zalituje svého rozhodnutí. Možná to znáte z vlastní zkušenosti. Dorazí k vám dobrý nápad, tak neváháte a hned ho zrealizujete.  Bohužel existuje jeden neúprosný vesmírný zákon, který praví: „Každý dobrý nápad se vinou zašmodrchaných interakcí elementárních částic a dilatace časoprostorového kontinua dříve či později změní ve špatný .“ Bez výjimky. Naštěstí pro nás existuje i zákon reciproční, kdy se ze špatného nápadu může stát dobrý. Jenže ten je vzácný a já osobně jsem ještě nic podobného nezažil. Omlouvám se za tu množinu cizích slov, ale vy si určitě poradíte, přestože jich ještě pár přidám. Pořídit si nového pejska, když nás první chlupáč po mnoha letech soužití opustil, lze považovat za nápad skvělý. Jenom to chvíli trvá. A tak máme čivavu, což byl dobrý nápad mé ženy.  Čímž se dostávám k definici dalšího cizího slova. Nevím, jak ve vaší domácnosti, ale naší Daisy čas od času chytí rapl . Česky bychom řekli, že té chlupaté slečně prostě hrábne. ...

Když jsme si pořizovali štěňátko, netušili jsme, že v jednom balíku obdržíme pejska, který se identifikuje jako králík, poněvadž nadevše miluje trávu a jiné rostliny, včetně rozkvetlých sedmikrásek, ale nádavkem také jako bonus miniaturní ekvivalent hyperaktivní úklidové čety. Více napoví první fotografie zaznamenávající unavenou psí slečnu těsně po náročné práci. Kdykoliv se jakýkoliv kus haraburdí, lhostejno jak rozměrný, ocitne v jejím dosahu, je okamžitě přemístěn jinam. Takzvaně uklizen. Trocha osvěty. Moje definice úklidu zní takto: Úklid je přemisťování věcí z míst, kde překážejí dnes, na místa, kde budou překážet zítra. Kupříkladu včera po mém návratu z práce se naší sněhobílé fešandě povedlo málem nemožné. Svlékám si bundu a nevšimnu si, že pravý rukáv se ocitl v dosahu její tlamičky. Stáhla ze mě ten kus oblečení jako kůži z králíka a o pár minut později už ležel úhledně sbalen v jejím pelíšku. A nejen to. V roce 1901 Brit Hubert Cecil Booth vynalezl první skutečný vysavač n...

Fotografie, které vidíte, dělí od sebe o něco víc než šestnáct let a vysvětlují, proč naše další chlupatá přítelkyně nosí stejné jméno jako její předchůdkyně.  Netypicky začnu svůj příspěvek smutně a s trochou nostalgie, ale nemějte obavy, to nevydrží dlouho. Na prvním snímku lze spatřit čubičku maltézského původu, kterou jsme si kdysi přivezli z Frýdku-Místku . Na fotce je vlevo. Upřímně řečeno dodnes nevím, zda původní majitel sídlil ve Frýdku nebo Místku či v pomlčce, ale to je asi fuk.  Každopádně tohle chlupaté nadělení nám dělalo radost téměř čtrnáct let, než postupující rakovina mléčných žláz i přes úspěšnou operaci nakonec dokonala své zhoubné dílo, a nám nezbylo nic jiného než psí dámě ušetřit další trápení. Dodnes to bolí, což možná někteří z vás znají. Byl jsem s ní do poslední chvíle. Jmenovala se Daisy a nikdy jsem nezjistil, kde má brzdy. Každodenní procházky byly nutností, čímž mě kromě jiných pozitiv udržovala ve formě, poněvadž pět kilometrů dlouhá štreka pro ...

Kdo máte psa, jistě víte, že okamžikem jeho invaze do vašeho bydliště se dosavadní poklidná a zaběhaná rutina ocitne na smetišti domácích dějin, z něhož se už nikdy nevyhrabe, takže dříve či později zaklepe na dveře rutina nová. Diametrálně odlišná. Nejinak tomu je u nás. Za těch pár týdnů soužití s rozkošným, ale všudypřítomným pejsánkem, jsem se po návratu z práce naučil otvírat dveře našeho příbytku velmi, velmi opatrně. Po milimetrech. Netuším, jaký časoměrný přístroj používají čivavy, ale ta naše přesně odhadne, kdy se objevím ve dveřích, takže už poslušně čeká u prahu, aby mě mohla radostně přivítat rafnutím a oblízáním dostupných končetin. Jsem tedy opatrný, abych jí nepřiskřípnul pacičky. Fajn. S tím se člověk smíří. Poněkud horší je, že se musí páníček naučit pohybovat tiše jako duch. Třeba právě dnes. Dorazím domů a naučenými pohyby tisknu kliku, když vtom cítím, že ji někdo drží z druhé strany. Kousek se otevřou, načež ve škvírce spatřím tvář své manželky, která s prstem na ...

Bylo půl druhé ráno, když mě ze snění vytrhlo zavrzání dveří mé ložnice a do místnosti vpadla vichřice. Ne, to není přesné. Uragán. Tohle slovo pochází ze zapomenutého jazyka Taino , což byli karibští indiáni. Říkali tomuto jevu Hurakán nebo Jurakán . To byl, prosím pěkně, jejich bůh bouří, větru a chaosu. Byl často zobrazovaný jako bytost, která roztočí svět. Zkrátka zosobnění ničivé síly přírody. Něco jako moderní Superman. To sedí.  Naše čivava je ryze přírodní produkt, která měla včera takzvaně svůj den, čímž mi připomněla jeden americký film. Nesl název Nezastavitelný . Pro ty, kdo ho neviděli, shrnu stručně obsah: Někomu se podaří zapomenout vypnout vlak. Ten vlak si řekne: „ Tak jo, smolím na strojvedoucího, pojedu sám.“ Poněvadž veze toxické svinstvo, rozhodne se sám od sebe rozjet napříč Pensylvánií jako kovový osud, který v místě dojezdu místním obyvatelům způsobí nebývalé potíže. České dráhy jsou v tom nevinně. To jen na okraj. Abych nezdržoval. V nejlepší fázi snu, kt...

Co vidíte, je neupravená fotka, které se v žargonu fotografů říká výcvak . Zkrátka stisknete spoušť fotoaparátu, nebo tlačítko na mobilním telefonu, a uvidíte, co z toho vzejde. Buďme realisté. Většinou výsledek stojí za takzvanou starou belu .  To bych asi měl vysvětlit. Jeden z výkladů spojuje belu se slovem pro zbytky nebo odpad z textilního zpracování. Čeština má ke zmíněnému povícero výrazů. Kupříkladu: cucky, odřezky, chmýří, prostě materiál, který už neměl žádnou hodnotu. Stará bela pak byla doslova hromádka starého textilního odpadu. Bezva.  Na výrobu bely máme doma čivavu. Je to hodná čubička, to nemohu říct, ale jakmile se k její tlamičce dostane cokoliv, co lze rozebrat na kousíčky a poctivě rozkousat, neexistuje žádná efektivní obrana. Vysvětlím. Pořídili jsme si krátkosrstého pejska, jehož nespornou výhodou je fakt, že ho není nutné pořád stříhat, aby nevypadal jako chodící přerostlé bílé kapradí. Potud dobré. Co nám ale prodejce neřekl je skutečnost, že tohle roz...

Úvodní ilustrační obrázek není samoúčelný, jak zjistíte na konci mého krátkého příspěvku, pokud ho dočtete. Na snímku je můj v pořadí už šestý pejsek, suchozemská obdoba vodního tvora jménem piraňa. Říkáme jí Daisy. To už víte. Včera k večeru, když tenhle sněhobílý poděs, jehož by ani legendární sprinter Usain Bolt nedoběhl, odpadl únavou, položil jsem ho na polštář gauče ve svém pokojíku, podrbal na bříšku a povídám: „Teď si Daisy udělej pohodlí, povím ti něco o tobě, abys nebyla blbá, až půjdeš do psí školy. Řeknu ti, kdo jsi, odkud pocházíš a kam kráčíš.“ Pohlédla na mě a zaujala polohu nedopečené bílé ležící veky. Tohle ji zajímalo. „Je to takhle," pokračuji. „ Existují v zásadě tři vědecké teorie, odkud se čivavy vzaly. Jedni tvrdí, že pochází z toltéckého plemene zvaného Techichi, které jim později šlohli Aztékové. Ti věřili, že čivavy mohou provázet duše zemřelých do posmrtného života, takže velmi často po smrti páníčka toho ubohého tvora i s ním pohřbili. Zaživa. Brrrr...“...

Co po jméně? Co růží zvou i zváno jinak, vonělo by stejně. Tahle myšlenka nevypadla z mé hlavy, ale přišel s ní význačný frajer jménem William Shakespeare. Tohle jistě znáte z let základní školní docházky. Možná už si ale nevzpomínáte, jak tato nesmrtelná replika pokračuje.  Zde je: A tak i Romeo, nebýt Romeo zván, by nebyl o nic méně drahocenný než s tímto jménem.“ Tak. A nyní si představte, že si po necelém roce, kdy vás opustil původní milovaný psí mazlíček, pořídíte jeho náhradu. Přičemž se bývalému chlupatému členu domácnosti omlouváte. Já to dělám každý týden, protože naši maltézskou přítulnou slečinku mám po jejím skonu uloženou na zahradě v útulném hrobečku. Dokonce s ní občas hovořím, což možná zavání duševní chorobou, jenže já vím, že mě za tím duhovým mostem poslouchá. Ale to jsem odbočil. Prvním problémem, který člověk musí řešit, je vymyslet, jak zovat fungl nového chlupatého pidižvíka, který ještě nemá povědomí o světě. Možná to někteří z vás znají. „Nemůže se přeci ...

V předsíni cosi zachřastilo a vzápětí se ozval hlas mé ženy: „Pojď, Daisy, jdeme na procházku.“ O chvíli později dorazila do kuchyně k bezpečí mých nohou obdoba pingpongového míčku odpáleného naštvaným sportovcem ve formě miniaturní sněhobílé čivavy. Vyskočit na klín mi nedokázala, ale postavila se na zadní, přičemž vrhla prosebný pohled, který znamenal jediné: „Páníčku, já ten postroj a růžový obleček nechci a nikam nejdu, vezmi mě k sobě a já ti budu žužlat ucho.“ Za minutku dorazila i manželka a třímala v ruce luxusní a pohodlný postroj zakoupený u hlučínského veterináře za krvavé peníze a vlastní rukou háčkovaný obleček. V té druhé držela pěkné natahovací vodítko, které také nebylo za hubičku. Platil jsem kartou a má žena tenkrát neviděla na terminál, takže jsem na otázku kolik ta sranda stála? odpověděl diplomatickou výhybkou: „To neřeš.“ Pejsek nalezl strategické místo pod kuchyňským stolem, kam se my, starší občané, už dostáváme stěží, a odmítal se pohnout. Jsem ženatý už dlouh...