Přeskočit na hlavní obsah

Chlupy

Co vidíte, je neupravená fotka, které se v žargonu fotografů říká výcvak. Zkrátka stisknete spoušť fotoaparátu, nebo tlačítko na mobilním telefonu, a uvidíte, co z toho vzejde.

Buďme realisté. Většinou výsledek stojí za takzvanou starou belu. 

To bych asi měl vysvětlit.

Jeden z výkladů spojuje belu se slovem pro zbytky nebo odpad z textilního zpracování. Čeština má ke zmíněnému povícero výrazů. Kupříkladu: cucky, odřezky, chmýří, prostě materiál, který už neměl žádnou hodnotu. Stará bela pak byla doslova hromádka starého textilního odpadu.

Bezva. 

Na výrobu bely máme doma čivavu. Je to hodná čubička, to nemohu říct, ale jakmile se k její tlamičce dostane cokoliv, co lze rozebrat na kousíčky a poctivě rozkousat, neexistuje žádná efektivní obrana.

Vysvětlím.

Pořídili jsme si krátkosrstého pejska, jehož nespornou výhodou je fakt, že ho není nutné pořád stříhat, aby nevypadal jako chodící přerostlé bílé kapradí. Potud dobré. Co nám ale prodejce neřekl je skutečnost, že tohle roztomilé zvířátko pořád pelichá. Ztrácí chlupy kudy chodí. Což je problém v okamžiku, kdy doma nosíte černé tepláky a černé tričko, jak to s oblibou dělám já. Vypadám pro krátkém mazlení s naší Daisy, že furt pelichám, ale tak starý zase nejsem. 

Jednou jsem vyrazil ve zmíněném oblečení do místní vietnamské prodejny, kde za kasou seděla manželka majitele. Pozorně si mě prohlédla a pak položila otázku: "Vy pelichat?" Kde se tohle české slovo naučila, netuším.

Fajn.

I pořídili jsme si z předraženého eshopu takové udělátko. Oboustrannou rukavici. Z jedné strany jsou plastové čudlíky, z té druhé jakýsi šmirgl připomínající plochu, na níž se údajně mají nalepovat chloupky, které později prostě jednoduše vyjmete tím, že strčíte tenhle bazmek pod vodovodní kohoutek.

Výsledek?

Tři hodiny poté, co jsme tu rukavičku za bezmála dvě stovky omylem ponechali osudu, stihla ji naše dáma rozebrat na prvočinitele, něco málo spolknout a vítězoslavně se vrátit do obýváku, aby předvedla, jaká je frajerka. Pohled na fotce hovoří jasně. Chlupy zůstaly na svém psím místě a mně zbylo jediné.

Pořídit si bílé tepláky a bílé tričko. Každé geniální řešení bývá jednoduché a manželka se mnou výjimečně souhlasila. Abych se ale vrátil ke zmíněnému výcvaku, kde naše čivavka prosebně stojí a její výraz je naprosto jasný.

Přeložím.

„Páníčku, tu kytaru už nutně nepotřebuješ, že ne? Rukavice byla fajn, ale tohle je pořádná výzva.“

Tak říkám: "Když nejdřív vystřihneš Stairway to Heaven, je tvoje." 

Komentáře

Okomentovat

Prosím jen slušné komentáře hodné dospělých členů druhu Homo Sapiens

Populární příspěvky z tohoto blogu

Reportáž z deníčku čivavy

Ráda bych se vám představila. Za pár dní mi budou čtyři měsíce a obdržela jsem kdovíproč jméno Daisy, ale to už jistě víte, protože na internetu se nic neutají. Páníček říkal, že bude můj řidič, ale tomu jsem moc nerozuměla. Každopádně jsem velmi šikovná, jak se za chvíli dočtete. Zaznamenala jsem za tu krátkou dobu spoustu nesporných úspěchů. Během mé přítomnosti v novém bydlišti se mi totiž podařilo: V zápalu boje pošramotit paničce spodní ret, když mě pusinkovala, a poté geniálním přískokem s otočkou letmo hore prokousnout i její pravý ušní boltec. Levý jsem nestihla, ale i tak nadevše miluji svou paničku. Proč to neocenila, netuším. Během několika sekund vyhrabat hlínu ze tří obrovských květináčů v obývacím pokoji. Byla jsem vyhozena do předsíně a nechápu. Venku na zahradě je také přeci dost hlíny, aby kytičky měly kde růst. Vytáhnout páníčkovi z kapsy tepláků poněkud ušmudlaný a posmrkaný kapesník, což je od té doby má nejoblíbenější hračka. Kam se hrabe pískající plyšový ježeček,...
Okomentovat
Další informace

Procházkový tyran

V předsíni cosi zachřastilo a vzápětí se ozval hlas mé ženy: „Pojď, Daisy, jdeme na procházku.“ O chvíli později dorazila do kuchyně k bezpečí mých nohou obdoba pingpongového míčku odpáleného naštvaným sportovcem ve formě miniaturní sněhobílé čivavy. Vyskočit na klín mi nedokázala, ale postavila se na zadní, přičemž vrhla prosebný pohled, který znamenal jediné: „Páníčku, já ten postroj a růžový obleček nechci a nikam nejdu, vezmi mě k sobě a já ti budu žužlat ucho.“ Za minutku dorazila i manželka a třímala v ruce luxusní a pohodlný postroj zakoupený u hlučínského veterináře za krvavé peníze a vlastní rukou háčkovaný obleček. V té druhé držela pěkné natahovací vodítko, které také nebylo za hubičku. Platil jsem kartou a má žena tenkrát neviděla na terminál, takže jsem na otázku kolik ta sranda stála? odpověděl diplomatickou výhybkou: „To neřeš.“ Pejsek nalezl strategické místo pod kuchyňským stolem, kam se my, starší občané, už dostáváme stěží, a odmítal se pohnout. Jsem ženatý už dlouh...
Okomentovat
Další informace

Jméno

Co po jméně? Co růží zvou i zváno jinak, vonělo by stejně. Tahle myšlenka nevypadla z mé hlavy, ale přišel s ní význačný frajer jménem William Shakespeare. Tohle jistě znáte z let základní školní docházky. Možná už si ale nevzpomínáte, jak tato nesmrtelná replika pokračuje.  Zde je: A tak i Romeo, nebýt Romeo zván, by nebyl o nic méně drahocenný než s tímto jménem.“ Tak. A nyní si představte, že si po necelém roce, kdy vás opustil původní milovaný psí mazlíček, pořídíte jeho náhradu. Přičemž se bývalému chlupatému členu domácnosti omlouváte. Já to dělám každý týden, protože naši maltézskou přítulnou slečinku mám po jejím skonu uloženou na zahradě v útulném hrobečku. Dokonce s ní občas hovořím, což možná zavání duševní chorobou, jenže já vím, že mě za tím duhovým mostem poslouchá. Ale to jsem odbočil. Prvním problémem, který člověk musí řešit, je vymyslet, jak zovat fungl nového chlupatého pidižvíka, který ještě nemá povědomí o světě. Možná to někteří z vás znají. „Nemůže se přeci ...
Okomentovat
Další informace