Přeskočit na hlavní obsah

Vzpomínka

Fotka ukazuje malé štěně, které jsme si přivezli z Frýdku-Místku.
Fotografie, které vidíte, dělí od sebe o něco víc než šestnáct let a vysvětlují, proč naše další chlupatá přítelkyně nosí stejné jméno jako její předchůdkyně. 

Netypicky začnu svůj příspěvek smutně a s trochou nostalgie, ale nemějte obavy, to nevydrží dlouho.

Na prvním snímku lze spatřit čubičku maltézského původu, kterou jsme si kdysi přivezli z Frýdku-Místku. Na fotce je vlevo. Upřímně řečeno dodnes nevím, zda původní majitel sídlil ve Frýdku nebo Místku či v pomlčce, ale to je asi fuk. 

Každopádně tohle chlupaté nadělení nám dělalo radost téměř čtrnáct let, než postupující rakovina mléčných žláz i přes úspěšnou operaci nakonec dokonala své zhoubné dílo, a nám nezbylo nic jiného než psí dámě ušetřit další trápení. Dodnes to bolí, což možná někteří z vás znají. Byl jsem s ní do poslední chvíle.

Jmenovala se Daisy a nikdy jsem nezjistil, kde má brzdy. Každodenní procházky byly nutností, čímž mě kromě jiných pozitiv udržovala ve formě, poněvadž pět kilometrů dlouhá štreka pro ni nebyla žádná vzdálenost.

Fotka ukazuje malé štěně, které k nám přibylo v roce 2025.

Malá osvětová vsuvka

Jméno obdržela podle amerického filmu, jenž jsem kdysi viděl a který se pyšní celkem čtyřmi Oscary. Pokud ho někde objevíte, určitě si ten zážitek dopřejte. Nese název Řidič slečny Daisy. Hlavní roli ztvárnili Morgan Freeman a Jessica Tandy. 

Prvně jmenovaný byl šofér luxusní limuzíny a Jessica hrála židovskou vdovu, jež po autonehodě odmítala řídit. Ve filmu se jmenovala Daisy Werthan.

Takže teď už víte, proč jsem řidič slečny Daisy. Psí slečna jenom naviguje.

Druhá fotka pochází z 20. září roku 2025, kdy jsme se po téměř roce bez psích tlapek v domácnosti s manželkou dohodli, že bez psí lásky v domácnosti něco chybí, přestože i já svou paničku miluji a navíc ji furt netahám na procházky, bo jsem často líný jako březí sviňa. To je citát mé ženy. Nespravedlivý, nutno dodat.

Můj první geniální návrh, že klidně může kdykoliv drbat na bříšku, na zádech, či za ušima mě a poctivě mi vyvařovat dobrůtky, které miluji, se sice setkal s mírným pochopením, jenže přes veškerou snahu se mi nepodařilo tak radostně vrtět ocáskem, jak si má žena představovala.

Závěr

A tak dnes máme čivavu,
co přerůstá nám přes hlavu.
Teď nevíme, co bude dál,
Daisy je prostě generál. 

P.S. Naší první Daisy jsme ve spolupráci s veterinářem ještě kousek života navíc přidali. Nelitujeme toho. Viz reportáž z léčby.

Komentáře

Okomentovat

Prosím jen slušné komentáře hodné dospělých členů druhu Homo Sapiens

Populární příspěvky z tohoto blogu

Reportáž z deníčku čivavy

Ráda bych se vám představila. Za pár dní mi budou čtyři měsíce a obdržela jsem kdovíproč jméno Daisy, ale to už jistě víte, protože na internetu se nic neutají. Páníček říkal, že bude můj řidič, ale tomu jsem moc nerozuměla. Každopádně jsem velmi šikovná, jak se za chvíli dočtete. Zaznamenala jsem za tu krátkou dobu spoustu nesporných úspěchů. Během mé přítomnosti v novém bydlišti se mi totiž podařilo: V zápalu boje pošramotit paničce spodní ret, když mě pusinkovala, a poté geniálním přískokem s otočkou letmo hore prokousnout i její pravý ušní boltec. Levý jsem nestihla, ale i tak nadevše miluji svou paničku. Proč to neocenila, netuším. Během několika sekund vyhrabat hlínu ze tří obrovských květináčů v obývacím pokoji. Byla jsem vyhozena do předsíně a nechápu. Venku na zahradě je také přeci dost hlíny, aby kytičky měly kde růst. Vytáhnout páníčkovi z kapsy tepláků poněkud ušmudlaný a posmrkaný kapesník, což je od té doby má nejoblíbenější hračka. Kam se hrabe pískající plyšový ježeček,...
Okomentovat
Další informace

Procházkový tyran

V předsíni cosi zachřastilo a vzápětí se ozval hlas mé ženy: „Pojď, Daisy, jdeme na procházku.“ O chvíli později dorazila do kuchyně k bezpečí mých nohou obdoba pingpongového míčku odpáleného naštvaným sportovcem ve formě miniaturní sněhobílé čivavy. Vyskočit na klín mi nedokázala, ale postavila se na zadní, přičemž vrhla prosebný pohled, který znamenal jediné: „Páníčku, já ten postroj a růžový obleček nechci a nikam nejdu, vezmi mě k sobě a já ti budu žužlat ucho.“ Za minutku dorazila i manželka a třímala v ruce luxusní a pohodlný postroj zakoupený u hlučínského veterináře za krvavé peníze a vlastní rukou háčkovaný obleček. V té druhé držela pěkné natahovací vodítko, které také nebylo za hubičku. Platil jsem kartou a má žena tenkrát neviděla na terminál, takže jsem na otázku kolik ta sranda stála? odpověděl diplomatickou výhybkou: „To neřeš.“ Pejsek nalezl strategické místo pod kuchyňským stolem, kam se my, starší občané, už dostáváme stěží, a odmítal se pohnout. Jsem ženatý už dlouh...
Okomentovat
Další informace

Jméno

Co po jméně? Co růží zvou i zváno jinak, vonělo by stejně. Tahle myšlenka nevypadla z mé hlavy, ale přišel s ní význačný frajer jménem William Shakespeare. Tohle jistě znáte z let základní školní docházky. Možná už si ale nevzpomínáte, jak tato nesmrtelná replika pokračuje.  Zde je: A tak i Romeo, nebýt Romeo zván, by nebyl o nic méně drahocenný než s tímto jménem.“ Tak. A nyní si představte, že si po necelém roce, kdy vás opustil původní milovaný psí mazlíček, pořídíte jeho náhradu. Přičemž se bývalému chlupatému členu domácnosti omlouváte. Já to dělám každý týden, protože naši maltézskou přítulnou slečinku mám po jejím skonu uloženou na zahradě v útulném hrobečku. Dokonce s ní občas hovořím, což možná zavání duševní chorobou, jenže já vím, že mě za tím duhovým mostem poslouchá. Ale to jsem odbočil. Prvním problémem, který člověk musí řešit, je vymyslet, jak zovat fungl nového chlupatého pidižvíka, který ještě nemá povědomí o světě. Možná to někteří z vás znají. „Nemůže se přeci ...
Okomentovat
Další informace