Procházkový tyran

V předsíni cosi zachřastilo a vzápětí se ozval hlas mé ženy: „Pojď, Daisy, jdeme na procházku.“

O chvíli později dorazila do kuchyně k bezpečí mých nohou obdoba pingpongového míčku odpáleného naštvaným sportovcem ve formě miniaturní sněhobílé čivavy. Vyskočit na klín mi nedokázala, ale postavila se na zadní, přičemž vrhla prosebný pohled, který znamenal jediné: „Páníčku, já ten postroj a růžový obleček nechci a nikam nejdu, vezmi mě k sobě a já ti budu žužlat ucho.“

Za minutku dorazila i manželka a třímala v ruce luxusní a pohodlný postroj zakoupený u hlučínského veterináře za krvavé peníze a vlastní rukou háčkovaný obleček. V té druhé držela pěkné natahovací vodítko, které také nebylo za hubičku. Platil jsem kartou a má žena tenkrát neviděla na terminál, takže jsem na otázku kolik ta sranda stála? odpověděl diplomatickou výhybkou: „To neřeš.“

Pejsek nalezl strategické místo pod kuchyňským stolem, kam se my, starší občané, už dostáváme stěží, a odmítal se pohnout. Jsem ženatý už dlouho, takže když na mě manželka vrhla významný pohled, věděl jsem hned, co mám činit.

Nadechnul jsem se, potopil se do hlubin, bafnul vzpouzejícího se ho čtyřnožce, postavil ho na kuchyňský stůl a společnými silami jsme naštvanou Daisy navlékli do outfitu i postroje. No, spíš postrůjku.

Přitom jsem na ni klidným hlasem hovořil: „Neboj Daisy, půjdu s vámi a budu tvým řidičem. Procházky jsou zdravé, a potom – můžeš si cestou přečíst blogy ostatních čtyřnohých obyvatel naší dědiny. Uvidíš, že se ti to bude líbit.“ Vlastnoručně vyrobený outfit, který se neosvědčil a byl záhy vyměněn, lze spatřit na první fotografii.

Uvěřila mi.

Navzdory předpokladům, že se hned na hranici našeho pozemku zasekne a odmítne jít dál, psí slečna vyrazila z vrátek jako kulový blesk. Její zvyk spolknout po cestě věci, které ještě neviděla, aby zjistila, zda nejsou k jídlu, jsem jí vymlouval pronášením hromového „NE!“ nebo "FUJ". Na sedmý pokus pochopila, na okamžik se zastavila, pohlédla na mě a já přesně věděl, co jí šrotuje v mozečku: „Dobře, beru na vědomí. Sežeru všechno až se nebudete dívat.“

Chytrá čubička.

Po nějakých tři sta metrech těsně před naším vietnamským obchůdkem zvaným Saigon City jsme zabrzdili a usoudili, že na tak malé štěně je to dost dlouhá štreka. „Jdeme domů, Daisy,“ zavelela manželka.

V té chvíli se Daisy proměnila v růžovobílý betonový patník a odmítla se pohnout s výrazem: „To myslíte vážně? Ještě jsem si nepřečetla příspěvek od bernardýna Bena z horního konce dědiny!

Právě jsme stvořili procházkového tyrana. Což mě přivedlo k myšlence, že růžová barva je vhodná tak akorát pro pejsky gaučového typu, nikoliv ovšem pro opravdovou dámu. I žádám umělou inteligenci: "Hele, náš pejsek je takový anděl s ďáblem v těle, vymysli mu slušivý a tematický obleček."

Výsledek je na druhé fotografii. Co myslíte? 🙂