Ticho

Kdo máte psa, jistě víte, že okamžikem jeho invaze do vašeho bydliště se dosavadní poklidná a zaběhaná rutina ocitne na smetišti domácích dějin, z něhož se už nikdy nevyhrabe, takže dříve či později zaklepe na dveře rutina nová. Diametrálně odlišná.

Nejinak tomu je u nás.

Za těch pár týdnů soužití s rozkošným, ale všudypřítomným pejsánkem, jsem se po návratu z práce naučil otvírat dveře našeho příbytku velmi, velmi opatrně. Po milimetrech. Netuším, jaký časoměrný přístroj používají čivavy, ale ta naše přesně odhadne, kdy se objevím ve dveřích, takže už poslušně čeká u prahu, aby mě mohla radostně přivítat rafnutím a oblízáním dostupných končetin. Jsem tedy opatrný, abych jí nepřiskřípnul pacičky.

Fajn. S tím se člověk smíří.

Poněkud horší je, že se musí páníček naučit pohybovat tiše jako duch. Třeba právě dnes. Dorazím domů a naučenými pohyby tisknu kliku, když vtom cítím, že ji někdo drží z druhé strany. Kousek se otevřou, načež ve škvírce spatřím tvář své manželky, která s prstem na ústech a téměř neslyšně prohlásí: „Pšt! Daisy právě usnula, buď potichu, ať ji nevzbudíš. Už mi lezla na nervy.“ Chtěl jsem poznamenat něco ve smyslu: ahoj, Maruško, jsem rád, že tě vidím, a nesu ta kuřecí jatýrka, ale stačil jsem se pouze nadechnout, když nesouhlasně zamávala rukama.

Dobře.

Vyhrábnul jsem tudíž své miniaturní zásoby znakové řeči pro hluchoněmé a pantomimicky naznačil, že hrob je proti mně řehtačka, poslal jí vzdušný polibek a jako vězeň s okovy na nohou se opatrně odšoural do svého pokojíku, přičemž jsem si připadal jako připosraný bezdomovec.

Dámy prominou.

Na obojím ovšem musím ještě zapracovat, poněvadž přesně v tom okamžiku se z asi dvacet metrů vzdálené ložnice ozvalo vzteklé škrábání na dveře. „Ten poděs je už vzhůru,“ procedila mezi zuby žena zbytečně ještě šeptem, „jdu mu dát najíst, bude mít hlad.“ A jako myška zmizela v kuchyni.

Ano.

Další věcí, která se zásadně v domácí rutině změnila, je takzvaná priorita plnění prázdných žaludků. Nevadí, dám si pivo a pak se uvidí, co na mě zbude. 😊