Začátek

Když nás vloni po téměř čtrnácti letech soužití opustil náš maltézáček dámského pohlaví jménem Daisy, rozhostilo se v domácnosti podivné prázdno. Pusto. Nevlídno a smutno. Nikdo mě v neděli ráno nebudil a nenutil absolvovat dlouhou procházku naší obcí. Pohodlný pelíšek, jenž jsme si z pietních důvodů ponechali, zel prázdnotou.

Až jednou…

Objevil jsem svou ženu u počítače, jak fascinovaně hledí na monitor. „Pojď sem, muži,“ mávla rukou. „Podívej se na tuhle nádheru! Zamilovala jsem se na první pohled." Zvedla oči. "Jako kdysi do tebe." Dodala něžně, čímž předem efektivně vyloučila jakékoliv mé budoucí relevantní námitky.

Moudrá žena.

Kouknu tedy na obrazovku, odkud na mě zírá malé sněhobílé a výrazem poněkud smutné štěňátko. Měl jsem na jazyku pár technických otázek, jenže manželka mě nepustila ke slovu. „Příští sobotu si pro něj jedeme. Co ti mám uvařit k obědu?“

Správný muž svou choť respektuje a zásadně neodmlouvá, aby neumřel hlady.

I vyrazili jsme. Se zapnutou navigací jsem zabloudil jenom třikrát, takže když jsme už počtvrté projížděli stejnou dědinou, obdržel jsem od své ženy dobře míněnou radu: "Hele, muži, smol na gůgla a raději sleduj dopravní značení."

Poslechl jsem.

Domů jsme si přivezli nadělení ve formě mrňavé čivavy, kterou vidíte na první fotografii. Když jsem ten roztomilý uzlíček ukládal v proutěném košíku na zadní sedačku automobilu, pohlédla na mě moudře a s nadějí, takže jsem neváhal, podrbal ji za ušima a pronesl: „Od této chvíle jsi Daisy a já tvůj šofér, pamatuj si to.“

Než jsme po dvou hodinách dorazili domů, už na své jméno slyšela, což mě naplnilo mírným optimismem. „Je chytrá jako vydra,“ řekl jsem si. Pelíšek po své předchůdkyni si oblíbila po pěti minutách, ale po dalších deseti minutách, když provětrala celé první patro našeho rodinného domku, se projevila její pravá povaha.

Tu můžete spatřit na fotografii druhé.

Zatím mi stihla prokousnout ucho a nos, manželce spodní ret a mé ruce připomínají zemědělce, který se pokusil vytrhat ostružiní bez rukavic. Samý šrám.

Ale je to náš miláček, který mě naučil být neustále ve střehu a při chůzi šoupat nohama, abych ho náhodou nepřišlápnul. Po návratu domů si preventivně navlékám svářečské rukavice a na obličej brankářskou hokejovou helmu, abych byl v bezpečí před radostným přivítáním.

A musel jsem vyrobit cedulku na vstupní dveře. To je třetí obrázek.

Tak nám držte palce.

A nezapomeňte:

Tam, kde žije čivava,
vždy je skvělá zábava.
Pozvedněme všichni hlasy,
s čivavou na věčné časy!