Za zrcadlem

Po dost strmých dřevěných schodech se naše psí slečna ještě bojí ťapkat, takže útulným domovem se jí prozatím stalo první patro našeho rodinného domku. Všechny dostupné místnosti si vysloveně oblíbila a myslím, že by už s nikým neměnila.

Je sice fakt, že spoustu drobností jsme museli umístit z jejího výškového dosahu. Kupříkladu sáček na plasty, obě košťata, smetáček i lopatičku a všechny cincajdy z prvního a druhého podlaží poličky u kuchyňské linky. Všude vládne pevnou packou a soudím, že jí příliš nepřekážíme.

Potud dobré.

Existuje ovšem jeden prostor v našem obydlí, kam má vstup přísně zakázán. Přesněji řečeno – je povolen pouze na osobní pozvání a pod přísným dohledem majitele, kterým jsem já. Jedná se o můj pokojík, sloužící mi jako obývák, ložnice, pracovna a technická místnost zároveň. Funguje také jako mozkové centrum domácí sítě a internetu, takže je plná roztodivných zařízení s prapodivnými názvy, kterými vás nebudu zatěžovat. Ale hlavně obsahuje spousty důležitých kabelů.

Asi už chápete, kam mířím.

Nechat tuhle biologickou řetězovou pilu chvíli bez dozoru znamená ocitnout se dříve či později ve stavu offline. Od okamžiku, kdy jsem naší Daisy vysvětlil, že za tyhle dveře opravdu sama nikdy nesmí, začala je považovat za obdobu Alenčiny cesty za zrcadlo. „Musí tam být spousta zajímavých věcí k rozkousání,“ šrotuje jí nejspíš hlavičkou. "A vůbec - zakázané ovoce nejlíp chutná."

Jasně, že je tam spousta zajímavostí k rozebrání!

Od okamžiku, kdy jsem přísně zakázal vstup bez mého výslovného souhlasu, se miniaturní dáma pasovala na čtyřhvězdičkového generála a rozhodla se zakázané území dobýt za každou cenu, přičemž různě kombinuje všelijaké zákeřné způsoby boje.

Nejdříve vsadila na rychlost. Pokaždé, když mě spatří, jak otevírám dveře, promění se v nadzvukové letadlo a je u futer dřív, než stačím zvolat: „Ne, Daisy!“ Tohle zkoušela týden, ale já zatím umím být také mrštný jako bič, takže jsem zatím své výsostné území ubránil. Za cenu protestujících kloubů. 

Po několika nezdařených útocích tedy zvolila taktiku zvanou trpělivost. Nechá mě v poklidu vejít do mého útulku, načež potichu jako myška dokráčí ke dveřím a čeká, až budu muset z většinou biologických důvodů svůj kamrlík opustit. Hurikán je proti rychlosti, jakou vyvine, když panty vrznou a já hodlám vyjít ven, obyčejným neškodným průvanem.

Takže dneska se mi podařilo ji odchytnout dva metry za prahem, přičemž jsem si připadal jak kocour Tom honící Jerryho, frknul ji na postel a zvýšeným hlasem znovu zopakoval svůj zákaz. "To nesmíš, Daisy!" Jak se zatvářila, vidíte na fotografii. Možná se domníváte, že její výraz je ukřivděný a smutný, ale já vím přesně jak to je.

Malý Napoleon už plánuje další fázi nikdy nekončící bitvy. 😊