Přeskočit na hlavní obsah

Hračka

 Už ve starověkém Římě existovalo vám asi neznámé slovo sudarium.

Abyste nebloudili, latinské slovo sudor znamená pot. V podstatě se jednalo o kousky hadru, kterým se utíral pot a prach, ale překvapivě také jako signální pomůcka. Diváci v arénách jím mávali na znamení souhlasu či nesouhlasu s gladiátorem. My mu dnes říkáme kapesník a je fakt, že kdysi začínal spíš jako komunikační nástroj než hygienická pomůcka. Dnes do něj smrkáme.

Asi znáte, zvláště v zimním období.

Faktem zůstává, že české slovo kapesník je svým způsobem výjimečné. Zatímco románské jazyky pátrají, k čemu to je, angličtina pro změnu řeší, čím to držíme, čeština a také němčina zcela správně udává, kam to dáváme. Jen pro osvětu – německy se to řekne Taschentuch, zkrátka hadr v kapse.

Jasné?

Čímž se dostávám k tématu dnešního příspěvku. Včera jsem spočítal všechny možné hračky, které jsme svému čivavímu příteli pořídili, a došel k číslu třicetsedm. Neznalý tvor by došel k závěru, že to bohatě každému pejskovi postačí ke spokojenému životu, což je omyl, jak dokazuje fotografie.

Naše Daisy objevila kapsu u mých domácích tepláků. Jsou celkem dvě. Levá většinou zeje prázdnotou, zatímco pravá obsahuje hádejte co? Inu, kapesník. Je pravda, a nyní se omlouvám všem čtenářům, že obsah té kapsy bývá poněkud unavený a lehce opotřebovaný. Rýma nerada čeká.

A tak k večeru zalehnu na postel ve svém pokojíku, naladím streamovací službu, kde běží různé seriály, načež přikvačí naše sněhobílá slečna Daisy, proběhne se mi po hlavě, oblízne ucho a neomylně vyrazí k pravé kapse skrývající tajemství. Z čistě hygienického hlediska chápu, že dávat psovi posmrkaný šnuptychl není nic, nač bych měl být pyšný, jenže ta mrška ho včera vydolovala z kapsy za necelých sedm sekund! Nejlepší hračka na světě, říká její výraz.

Pochlubila se úlovkem, který jsem zvěčnil, pak jsem slečně přes její výslovný nesouhlas kapesník vyrval z tlamičky a řekl: „Fuj, Daisy, to nesmíš!“

Urazila se a jako dáma odkráčela za manželkou do obýváku. O pár minut později se ozvalo: „Muži, pojď sem! Náš pes zmagořil. Prohledává mi kapsy od tepláků. Netušíš, co tam hledá?“

Co byste řekli vy? 😊

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Reportáž z deníčku čivavy

Ráda bych se vám představila. Za pár dní mi budou čtyři měsíce a obdržela jsem kdovíproč jméno Daisy, ale to už jistě víte, protože na internetu se nic neutají. Páníček říkal, že bude můj řidič, ale tomu jsem moc nerozuměla. Každopádně jsem velmi šikovná, jak se za chvíli dočtete. Zaznamenala jsem za tu krátkou dobu spoustu nesporných úspěchů. Během mé přítomnosti v novém bydlišti se mi totiž podařilo: V zápalu boje pošramotit paničce spodní ret, když mě pusinkovala, a poté geniálním přískokem s otočkou letmo hore prokousnout i její pravý ušní boltec. Levý jsem nestihla, ale i tak nadevše miluji svou paničku. Proč to neocenila, netuším. Během několika sekund vyhrabat hlínu ze tří obrovských květináčů v obývacím pokoji. Byla jsem vyhozena do předsíně a nechápu. Venku na zahradě je také přeci dost hlíny, aby kytičky měly kde růst. Vytáhnout páníčkovi z kapsy tepláků poněkud ušmudlaný a posmrkaný kapesník, což je od té doby má nejoblíbenější hračka. Kam se hrabe pískající plyšový ježeček,...

Procházkový tyran

V předsíni cosi zachřastilo a vzápětí se ozval hlas mé ženy: „Pojď, Daisy, jdeme na procházku.“ O chvíli později dorazila do kuchyně k bezpečí mých nohou obdoba pingpongového míčku odpáleného naštvaným sportovcem ve formě miniaturní sněhobílé čivavy. Vyskočit na klín mi nedokázala, ale postavila se na zadní, přičemž vrhla prosebný pohled, který znamenal jediné: „Páníčku, já ten postroj a růžový obleček nechci a nikam nejdu, vezmi mě k sobě a já ti budu žužlat ucho.“ Za minutku dorazila i manželka a třímala v ruce luxusní a pohodlný postroj zakoupený u hlučínského veterináře za krvavé peníze a vlastní rukou háčkovaný obleček. V té druhé držela pěkné natahovací vodítko, které také nebylo za hubičku. Platil jsem kartou a má žena tenkrát neviděla na terminál, takže jsem na otázku kolik ta sranda stála? odpověděl diplomatickou výhybkou: „To neřeš.“ Pejsek nalezl strategické místo pod kuchyňským stolem, kam se my, starší občané, už dostáváme stěží, a odmítal se pohnout. Jsem ženatý už dlouh...

Jméno

Co po jméně? Co růží zvou i zváno jinak, vonělo by stejně. Tahle myšlenka nevypadla z mé hlavy, ale přišel s ní význačný frajer jménem William Shakespeare. Tohle jistě znáte z let základní školní docházky. Možná už si ale nevzpomínáte, jak tato nesmrtelná replika pokračuje.  Zde je: A tak i Romeo, nebýt Romeo zván, by nebyl o nic méně drahocenný než s tímto jménem.“ Tak. A nyní si představte, že si po necelém roce, kdy vás opustil původní milovaný psí mazlíček, pořídíte jeho náhradu. Přičemž se bývalému chlupatému členu domácnosti omlouváte. Já to dělám každý týden, protože naši maltézskou přítulnou slečinku mám po jejím skonu uloženou na zahradě v útulném hrobečku. Dokonce s ní občas hovořím, což možná zavání duševní chorobou, jenže já vím, že mě za tím duhovým mostem poslouchá. Ale to jsem odbočil. Prvním problémem, který člověk musí řešit, je vymyslet, jak zovat fungl nového chlupatého pidižvíka, který ještě nemá povědomí o světě. Možná to někteří z vás znají. „Nemůže se přeci ...